Edvard Beneš Nepublikované portrétní medaile a plakety
Osudy československých prezidentů – reprezentantů státu – budou vždy v centru pozornosti veřejnosti.
Prezidenti v naší historii totiž nebyli jen pasivním odrazem existujících politických poměrů. Častokrát historii spoluvytvářeli i přes to, že podle československé ústavy byla vždy funkce prezidenta do značné míry reprezentativní. Ve skutečnosti však jejich politická autorita i faktická politická odpovědnost byla v očích veřejnosti větší. Činy jednotlivých prezidentů jsou a budou detailně posuzovány, hodnoceny z nejrůznějších hledisek a podrobovány přísné kritice. Mnozí z nich museli učinit velmi závažné kroky, které na dlouhá léta ovlivnily život celého národa.
Tisíciletá česká státnost, kterou habsburská monarchie od Bílé hory systematicky oklešťovala, až ji za vlády posledních dvou rakouských císařů Františka Josefa I. a Karla I. zcela potlačila, byla obnovena 28. října 1918. Vznikl státní útvar, zahrnující historické české země Čechy, Moravu a Slezsko, k nimž se 30. října 1918 na základě Martinské deklarace připojilo Slovensko a o připojení požádali i představitelé autonomní Podkarpatské Rusi. Byl vybudovaný na principech parlamentní demokracie, s pluralitním politickým zřízením a v čele s prezidentem. Do dějin vstoupil jako Československá republika. Jejím v pořadí druhým prezidentem byl dr. Edvard Beneš – prezident budovatel.
Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech u Plzně v chalupnické rodině, ve skromných poměrech. Byl velice pilný a většinu času věnoval četbě, vzdělávání a studiu. Po maturitě se zapsal na pražské universitě na filosofii, ale jelikož ho nejvíce zajímaly románské jazyky, přešel po roce na studia do Paříže.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (10)
Dva králové na jednom trůnu
Toho, kdo ve střední Evropě zažil střídání 16. a 17. století, sotva napadlo, že odchází čas relativního klidu a míru. Lépe řečeno, nenapadlo ho, že může být podstatně hůř než dosud. Měl sice v paměti různé vojenské konflikty a také určitě vnímal eskalující náboženskou konfrontaci mezi katolíka a protestanty. Neměl ale tušení, že poznané se znásobí a povede ke skutečnému všeobecnému rozvratu, který bude trvat tři desetiletí. Boj se v předstihu objevil i na mincovních obrazech.
Bohaté oblečení a sebevědomá gesta prozrazovaly, že pánové, kteří se spolu zastavili na druhém nádvoří pražského Hradu, mají v danou chvíli v ýznamný podí na moci v zemi. Drobná mince šla z ruky do ruky a ti se slabším zrakem si ji dávali blíž k očím. „Máte pravdu, takhle to nemůže zůstat. Oběma začínají jména na F. Co s tím uděláme?“ Zatím co ostatní váhali, jeden nabídl řešení. „Ať v mincovně přidají za F ještě RI. Pak bude zřejmé, že to není mince Ferdinandova, ale Fridrichova. Asi to nebude vypadat hezky, ale lepší tohle, než důkaz, že ani nevíme, jak se jmenuje náš skutečný král.“
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2019.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
