Osvobozené Československo
Oběh platidel po druhé světové válce
Stará národohospodářská poučka praví, že přes měnu lze nejsnadněji a nejúčinněji vysávat porobenou zemi a Československo je toho zdárným příkladem. Otázkou obnovení poškozeného hospodářství se s blížícím koncem války stále intenzivněji zabývala exilová vláda v Londýně pod vedením Dr. Edvarda Beneše. Potíže, se kterými se tehdejší vedení muselo potýkat, však vychází už z předmnichovského vývoje.
Od Mnichova k Protektorátu
Po nástupu nacistů k moci a jejich narůstající agresi vůči okolním zemím se československé úřady od poloviny třicátých let začaly zabývat otázkou válečně-hospodářských příprav pro případ ozbrojeného konfliktu. V rámci nich rostly investice do armády na modernizaci výzbroje, školení mužstva či budování rozsáhlého systému pohraničních pevností. Prostředky se dílem hradily z řádných státních příjmů a částečně čerpáním půjček lombardováním státních cenných papírů (půjčka obrany státu, pokladniční poukázky). V roce 1938 se stát rozhodl splatit svůj státovkový dluh vůči centrální bance a současně financovat válečné výdaje tiskem nekrytého oběživa, díky čemuž byly stávající bankovky po 50 a 100 Kč prohlášeny za státovky. Jejich převzetím stát získal více než 3,7 mld. Kč, z nichž 2 miliardy použil na úhradu státovkového dluhu a jednu miliardu na splacení dluhu u Národní banky. Zbytek byl určen na krytí dalších závazků a případné budoucí mobilizační výdaje.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2015.
Jak se dělá mincovna (7) Jak se sestavuje tým
Číslo sedm mám rád a považuji ho vedle třináctky, za svoje šťastné číslo. Není náhodou, že jsem si sedmičku rezervoval pro nejtěžší kapitolu svých vzpomínek.
V úvodní části jsem zdůrazňoval, jak je pro úspěch každého podnikatelského záměru důležité vybrat správné lidi. Dosud se mé vyprávění neslo v jakési neutrální až neosobní formě a jednotlivé figury, respektive hráči byli pouze doplňkem příslušných pasáží. Situace se právě obrátila. Persony získávají tu nejdůležitější váhu a jsou to lidé, z nichž ještě mnoho pracuje v různých funkcích, ale bohužel jsou i takoví, kteří s námi naše pozemské snažení už nesdílejí. Nechci a nebudu nikoho hodnotit. Soustředím se jen na popis, jak jsem ty lidi vnímal.
Ve svých manažerských pozicích jsem byl pravidelně kritizován svými nadřízenými, nebo lidmi z personálního útvaru, že jsem povinné pravidelné hodnocení podřízených pracovníků v různých listinných podobách neprovedl, nebo ho provedl opožděně. Měli pravdu. Nedělal jsem
to rád, a už vůbec nerad jsem svá hodnocení přímo s lidmi projednával. Nechtěl jsem je zraňovat svými výtkami, a chválit jsem neměl vždy důvod. Navíc zastávám teorii, že povahu
člověka nezměním, je třeba využívat jeho dobré vlastnosti a ty špatné jenom tlumit. Negativní motivace nevede k cíli, jen lidi stresuje.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
ZLATÉ MINCE .CZ