Heraldika na mincích a medailích (1) Zrození heraldiky na bitevním poli
Už odedávna se na mincích a medailích uplatňovaly erby. Jejich reliéfy skrývají historické příběhy a jsou často také miniaturními uměleckými díly.
Cestu do tohoto magického světa nám umožní paralelní využívání poznatků z obecných dějin, heraldiky, numismatiky a dějin umění.
Saracéni zmizeli za obzorem a bylo po boji. Velitel křižáckého oddílu přehlédl bojiště a musel souhlasit se svým zástupcem. Na jejich straně bylo opravdu méně padlých než jindy. Tentokrát se nestalo, že v zápalu boje a při zhoršené viditelnosti, bojovali křižáci omylem jeden s druhým. Ta znamení namalovaná na štítech se opravdu osvědčila.
Scéna, kterou jsme si evokovali, se mohla odehrát někdy v průběhu druhé křížové výpravy v letech 1148–1149. Nejspíš právě na ní, z ryze praktické potřeby rozlišit, si začali křesťanští rytíři malovat na štíty jednoduchá a výrazná znamení. Někteří západoevropští baroni si tenhle zvyk možná přivezli už ze své domoviny. Naplno se však rozvinul až v boji s „nevěřícími“. Symbolické obrazy na štítech přitom nepředstavovaly nějakou novinku. Byly známy už dávno a měly různé poslání. Od dekorace, přes snahu dezorientovat a zastrašit protivníka, až po symbolické zajištění podpory vyšších sil. Něco z toho sdíleli i křižáci, ale hlavní motivace byla jiná. Stálé zlepšování zbroje vyvinulo novou konstrukci přilby, která zcela kryla hlavu. Bojovník v kompletní zbroji se tak stal anonymním a potřeba rozlišit v boji spojence od nepřítele byla náhle životně důležitá.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
