HARCUBA Jiří  (* 6. prosince 1928 Harrachov ) - sklářský výtvarník

MISTŘI ČESKÉ NUMIZMATIKY

Jiří Harcuba: jsem zamilován do velkých myšlenek

(Michal Mikulenka, listopad 2009 Praha)


Jméno Jiří Harcuba se stalo pojmem uznávaným na celém světě. Legendární sklářský výtvarník, medailér, ale také učitel a filozof slaví šestého prosince už jedenaosmdesáté narozeniny. Ve věku, kdy většina jeho vrstevníků obývá domovy důchodců, Harcuba pokračuje v přednáškách na univerzitách, tvoří nové návrhy a dokonce se chystá napsat publikaci. V té se bude zabývat způsobem výuky a podělí se o své zkušenosti z pedagogické činnosti. Rodák z Harrachova, který si uchovává optimismus, klidný nadhled a přitom neustále rozvíjí svůj osobitý styl projevu, se stal inspirací pro mladší generace sklářských výtvarníků.   

Před několika dny jste se vrátil z Turecka. Co bylo účelem vaší cesty?

Z největší turecké univerzity ve městě Eskişehir, které se nachází na spojnici mezi Istanbulem a Ankarou, mě pozvali na zajímavý kongres. Měl název Imece, což je slovo, které pochází od obyčejných venkovanů a jaksi zosobňuje tu jejich moudrost. Podobně jako u Wabi-Sabi  (japonský koncept zdůrazňující krásu a prostotu) jsem se setkal se snahou něco postavit proti bezduchosti dnešní doby, vracet se k tradicím.

Zbyl čas na prohlídku města a okolí?

Nedaleko Eskişehir se nacházejí památky z dob starého Říma. Navštívili jsme místo, kde stály ruiny římského chrámu, amfiteátru a lázní a vedle toho byly domky, lidová architektura, které jsou taky v ruinách. Dá se říct, že to je takový smutný obraz světa, v němž je vlastně všechno v troskách, ale zároveň je to krásné.

Přednášel jste na různých univerzitách ve Spojených státech, v Evropě, pravidelně létáte do Japonska. Zřejmě cestujete rád.

Ale ano, cestování mám rád. Možná i proto, že jsem dlouho už ani nedoufal, že ještě budu moct vycestovat. Do roku sedmdesát sedm jsem totiž byl v takové klatbě.

Jaký měla ta klatba důvod?

Bylo to kvůli stříbrné medaili, kterou jsem dělal pro krajany v Americe v Chicagu. Měla být ražena v osmašedesátém roce k padesátému výročí republiky. Ta medaile nesla znaky protestu proti vstupu vojsk a za to mě pak i zavřeli. Snažil jsem se jim to rozmlouvat, že si jen udělají ostudu, ale nedali si říct a stejně mě zavřeli (smích).

Jak dlouho jste si pobyl ve vězení?

Napřed to vypadalo na pět let za pobuřování, ale vzhledem k tomu, že medaile vznikla v zahraničí, nešel paragraf na tento případ aplikovat. Takže našli jiný, podle něhož jsem se nevyjadřoval slušně o spojencích, a ten už měl mírnější dopad. Nakonec jsem tedy dostal čtyři měsíce. Z toho jeden jsem strávil na Pankráci a zbytek na Borech, poznal jsem tedy ta naše nejproslulejší vězení. Ale nelituji toho, tyhle záležitosti považuji za takové anekdoty života. Nehledě na to, že za tak hloupý důvod k vazbě jsem ani nemohl mít žádné špatné svědomí.  

Jaký máte vůbec vztah k České republice, dovedl byste si představit žít v jiné zemi? Která by to byla?

Možná to ani není vztah k České republice jako spíš vztah ke kraji, kde jsem se narodil, a k místům, kde jsem žil. A potom samozřejmě další věcí je vztah k rodině. Mám blízko k místním tradicím, lidovým uměním, kamkoliv totiž člověk přijde, nalézá společné znaky. Naopak nemám rád nacionalismus, patriotismus, ať už se jedná o ten americký, nebo jakýkoliv jiný, jsou mi z duše protivné. 

A kdybych si musel vybrat jinou zemi? Asi nejbližší jsou mi ty německy mluvící: Švýcarsko, Německo nebo Rakousko. Já jsem z Harrachova a tam jsou běžné smíšené rodiny. Vyrůstal jsem v dvojjazyčné rodině a otec byl vlastně napůl Němec, i když se v devětatřicátém roce přihlásil k české národnosti. To ale nebylo motivováno národnostně, ale politicky, byl totiž antifašista.


V Harrachově jste se narodil i vyučil řemeslu rytce skla. Kdy jste odešel do Prahy?

V pětačtyřicátém jsem nejprve nastoupil do Státní odborné sklářské školy v Novém Boru, pak následoval krátký, ale důležitý pobyt v Olomouci a od roku čtyřicet devět jsem v Praze. Tam jsem se dostal na Vysokou školu umělecko-průmyslovou.

Vracíte se do svého rodiště?

Do Harrachova stále jezdím, protože tam mám po předcích chalupu, kterou opatruji. Otec i matka byli brusiči skla, dědeček taky. Ten po první světové válce odešel ze skláren a udělal se takříkajíc pro sebe. Zařídil si dílnu v domku, který je dnes pro tu původní brusírnu skla evidovaný jako technická památka. A je to opravdu unikát, taková dílna je na celém světě jediná. Proto se o domek starám a snažím se ho udržet v dobrém stavu.

Rodiče asi měli jasno, jaké profesi byste se měl věnovat. Rozhodli o vaší budoucnosti oni, nebo jste dostal na výběr?

Otec mě jednou vzal do rytecké dílny ve sklárnách. Chtěl zjistit, jestli by se mi to líbilo, poněvadž já jsem od malička kreslil a napodoboval brusičské vzory. Nechal mě tedy vyučit na rytce skla s tím, že pak budu pracovat u něho v té domácí dílně. Naštěstí pro mě došlo ke znárodnění. Pro otce to ovšem byla katastrofa, jeho sny se rozplynuly a už nikdy nedělal to, co původně chtěl.

Vy jste to vnímal jako štěstí?

Představa, že budu s otcem donekonečna pracovat na takové té běžné monotónní produkci, … to by byl ztracený život. Teprve tím, že jsem mohl studovat a věnovat se naplno tomu, čemu jsem chtěl, se život totálně změnil. V každém případě studium dává člověku nové podněty k vývoji. Spousta talentovaných lidí, kteří nedostanou tu šanci, zakrní.

Vy máte velký vztah k filozofii., který směr vás nejvíce ovlivnil?

Já bych neřekl, že nějaký určitý směr. Mám ale jednu knihu, kterou kdyby hořelo, bych si při útěku vzal s sebou. Jedná se o filozofický slovník Vladimíra Neffa a koupil jsem ho tři roky po válce. On ho napsal naprosto výborně, srozumitelně a ještě přidává svůj osobní pohled. Je to kniha, která už sotva drží pohromadě, ale mám ji pořád za hlavou, a kdykoliv v noci nemůžu spát, tak si v ní čtu.

Filozofie, umění, ale i věda bývaly v minulosti spojené nádoby.

Filozofie se vždycky vyslovovaly k umění. Všichni velcí filozofové ostatně říkají, že tam, kde končí rozum nebo racionální vysvětlení, začíná kumšt, to pravé umění. Podstatnou částí je tady etika, ty ostatní věci mě u filozofií zase až tak nezajímají. Nejlépe to vysvětluje právě Wabi-Sabi, což je pro mě vyvrcholením všeho, co jsem zatím v této oblasti poznal.

Z některých vašich návrhů doslova vyzařuje vliv východu. Jakási přímočará jednoduchost, někdy v detailu neuhlazená, ale se zjevným záměrem zachytit vnitřní podstatu zobrazovaného objektu. Při pohledu na jednu vaši rytinu se mi rovnou vybavil zen.

Ze zenu jsem si vybral dvě věci, které se mi zdají podstatné. Sunrju Suzuki kdysi napsal knížku Zenová mysl, mysl začátečníka. A to je to, co učím., že člověk se stále musí stavět do role toho, kdo začíná. Ta druhá praktická stránka je zenové kreslení, u něhož se autor snaží vypnout rozumovou kontrolu. Linky pak nebývají přesné, jsou rozjeté, ale to všechno pak dělá kresbu zajímavou. Vznikne něco, co má kvalitu moderního umění. U Japonců má zenové kreslení samozřejmě mnohem hlubší rozměr, používá se jako terapie, je spojená s meditací.

Jaké předlohy máte nejraději?

Posledních třicet nebo už čtyřicet let jsem se soustředil na portréty, na tváře lidí. A to z toho důvodu, že jsem si v šedesátých letech prošel obdobím abstrakce, ale scházel mi hlubší obsah. A ten mi dávají tváře, protože v nich se odráží všechno. Od radosti třeba až po úzkost.

V souvislosti s tím, co dělám, napsal kdysi jeden Kanaďan článek. V něm citoval malíře, který řekl: Kdybych měl namalovat strom, tak si vyberu hodně starý strom, který je poznamenaný počasím, věkem a je rozbrázděný. A podobné je to se starou lidskou tváří, kde je zkrátka všechno vepsané.

Který výchozí materiál je vám nejbližší?

Já jsem zůstal u skla a rytí skla. Může být určitou předností, když je člověk vytrvalý a nenechá se zviklat názory, že doba pro rytí skla už není příznivá, že to je něco, co patří do devatenáctého století. Člověk by měl jít vlastní cestou, zůstat sám sobě věrným a dělat to, jak nejlépe umí. S tím úzce souvisí i medailérská a mincovní tvorba. Studoval jsem glyptiky a sochařství, takže jsme dělali jak sklo, tak i reliéfy.  

Od většiny medailérů se lišíte technologií výroby reliéfu. O vás je známo, že návrhy neodléváte, ale ryjete.

Tím, že jsem byl už dlouhodobě rytcem skla, přenesl jsem tento způsob i do výroby návrhů pro mince a medaile. Vytvořil jsem si svůj vlastní způsob, kdy využívám například tvaru rycích koleček. Už první moje lité bronzové medaile vznikly tak, že jsem návrh vyryl do sádry. Někdy mi i vyčítali, že to dělám sklářským způsobem, ale to mě nemohlo odradit. 

A díky tomu jste se stal inspirací pro jiné. Daly by se spočítat všechny návrhy, které jste kdy vytvořil? Archivujete si je někde?

Teď se o to u příležitosti výstavy (jaké) pokoušela doktorka Křížová z Brna. Tvrdila, že všechno musí zapsat a zaregistrovat do katalogu. Nic jsem před ní netajil, ale vždycky jsem jí říkal, že to je nemožné. Já jsem totiž archivaci nikdy nevěnoval čas, spíš se držím názoru, že malíř maluje celý život jeden obraz.

Existují vítězné návrhy, které se přitom nedočkaly realizace?

Samozřejmě. Obecně se dá říct, že neúspěch bývá pravidlem. (smích)

Což vám na optimismu zjevně neubírá. Co připravujete nyní?

Chystám se odevzdat návrh na pětitisícovou minci s gotickým mostem v Písku. A taky mi volali z Umělecko-průmyslového muzea, jestli nemám nějakou švédskou osobnost, že pořádají výstavu ve Švédsku. Tak jsem jim slíbil, že do poloviny prosince vytvořím portrét krále Gustava I., který vybojoval samostatnost na Dánsku.

Měl jste nebo máte v životě ještě nějaký další velký koníček?

U mě to splývá. Řekl bych, že všechno, co dělám, vytváří jakýsi celek. Teď se to snažím i nějak formulovat, chci napsat brožurku o tom, jak si myslím, že by se mělo učit. A v ní by se všechny ty myšlenky i filozofie měly objevit. Mým koníčkem je asi přemýšlení. Kierkegaard jednou řekl, že je zamilován do velkých myšlenek, a to bych vzal doslova. Myšlení je něco, co nás může vnitřně uspokojit nebo povznést. Je to ten úžas, když člověk narazí na nějakou skvostnou myšlenku…

Která rezonuje s jeho nitrem. Někdy má člověk pocit, že vlastně jen pomocí různých situací objevuje to, co už je někde v hlubinách jeho vědomí dávno uloženo. Vnímáte to podobně?

Ano. Spustit to může kóan, haiku nebo třeba i anekdota. Umění je vidět obyčejné věci z jiného úhlu. Člověk stokrát vidí oblohu, ale ona je stokrát jiná. Nejde o umění s tím velkým U, ale o schopnost vnímat a v této možnosti nevidím mezi lidmi rozdíl. Někdo si vnímání zatarasí, už nic nehledá, nic neobjevuje, nic ho nenadchne a pak je zkrátka ztracený.

Neodpustím si trochu osobní otázku. Vy letos slavíte jedenaosmdesát, ale pořád působíte svěžím dojmem. Máte nějaký tajný recept, jak se udržet v tak dobré kondici?

To je to, o čem mluvíme. Werich říkal: existují dvacetiletí starci a století mladíci. Jak člověk myslí, se odrazí i na jeho zevnějšku. Ono tady ale jde o uvědomování si něčeho daleko většího. Masaryk doporučoval dívat se na to z perspektivy sub specie aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti), ale to taky nestačí. Já myslím, že jediná odpověď je Tao. Něco, co rozumově nejde pochopit, ale člověk přitom tuší, že jsme součástí něčeho většího. A člověk se má mít rád. Erazim Kohák říkal, že život je dar a na nás záleží, jak s tím darem naložíme. S tímto názorem se ztotožňuji.

Foto: Zlaté mince-Numismatika/Michal Mikulenka
(Fotografie umělce médiím poskytneme po domluvě. Zájemci mohou napsat na e-mailovou adresu: mikulenka@zlate-mince.cz)

 

PROFIL

 

Jiří Hracuba

Narozen: 6. prosince 1928 v Harrachově

Znamení: Střelec

Vzdělání: Státní odborná sklářská škola v Novém Boru, Vysoká škola uměleckoprůmyslová škola v Praze, ateliér profesora Štipla

Nejznámější realizované návrhy: současná česká oběžná pětikoruna, padesátikoruna k 50. výročí založení Československé republiky (1958), pětadvacetikoruna k úmrtí J. E. Purkyně  (1969), padesátikoruna k 25.výročí SNP (1969, zde se poprvé objevuje později charakteristický lev ve skoku), pamětní stokoruna k narození Jána Botto (1979), pamětní medaile k 650.výročí narození Petra Parléře (1980)

 

 

PAUL GAUGUIN
bronzová medaile
1981, 17cm