Období „klasického“ zlatého standardu, který panoval v západním světě v 19. a na počátku 20. století, můžeme obrazně označit za zlatý věk. Tento systém poskytoval stabilitu a důvěru ve světové měny, což přispělo k hospodářskému růstu a rozvoji. Zlatý standard znamenal, že všechny národní měny byly pevně navázány na zlato, což zajišťovalo jejich hodnotu.
Zlatý standard fungoval tak, že každá měna byla definována jako určitá hmotnost zlata. Například „dolar“ byl definován jako 1/20 unce zlata, libra šterlinků jako o něco málo méně než 1/4 unce zlata a francouzský frank jako specifická část unce zlata. Tím pádem všechny národní měny představovaly pouhá jména jisté, přesně určené hmotnosti zlata. Tento pevný systém směnných kurzů umožňoval jednoduché a předvídatelné obchodní transakce mezi různými zeměmi.
S výjimkou problémů se stříbrem, který byl také využíván jako měnový kov, svět na zlatém standardu prosperoval. Stříbro občas způsobovalo nepříjemnosti kvůli své větší volatilitě a nižší hodnotě ve srovnání se zlatem. Nicméně hlavní měny světa byly zlatem kryté, což přinášelo výhody jako nízkou inflaci a pevnou kupní sílu měn.
Zlatý standard zajišťoval, že centrální banky a vlády nemohly snadno tisknout peníze bez zlatého krytí. To znamenalo, že inflace byla nízká a předvídatelná, protože množství peněz v oběhu bylo pevně vázáno na množství zlata. Tento systém podporoval dlouhodobou ekonomickou stabilitu a důvěru ve finanční systémy.
Období „klasického“ zlatého standardu bylo charakterizováno rychlým hospodářským růstem a rozvojem mezinárodního obchodu. Zlatý standard poskytoval pevný základ pro globální ekonomiku, což umožňovalo snadné a efektivní obchodování mezi národy. Ekonomická stabilita, kterou zlatý standard přinášel, byla klíčovým faktorem pro růst a prosperitu v západním světě během 19. a počátku 20. století.
Tento zlatý věk zlatého standardu byl však přerušen světovými válkami a následnými ekonomickými krizemi, které vedly k opuštění zlatého standardu ve prospěch flexibilnějších měnových systémů. Přesto zůstává zlatý standard důležitým historickým příkladem stabilního a úspěšného měnového systému.
Britská „libra šterlinků“ původně znamenala množství stříbra o hmotnosti jedné libry. Tento název pochází z anglosaského období, kdy se obchodní transakce prováděly ve stříbře, a libra šterlinků se tak stala standardní jednotkou. Jméno „šterlink“ odkazuje na kvalitu a ryzost stříbra, které bylo používáno k ražbě těchto mincí.
Takový koncept se nazývá hmotnostní nominál, protože hodnota měny byla přímo odvozena z množství stříbra, které obsahovala. Tímto způsobem byl zajištěn stabilní a transparentní systém obchodování.
Podobně americký dolar má své kořeny v evropské historii stříbrných mincí. Dolar byl zpočátku všeobecně používané jméno pro stříbrnou minci o váze jedné unce. Tyto mince začal razit český hrabě Hieronymus Schlick v 16. století v Jáchymově, známém tehdy jako Joachimsthal. Mince byly známé svou jednotností a ryzostí, což jim získalo dobrou pověst. Lidé jim začali říkat „Joachimsthalers“ neboli „Jáchymovské tolary“, což bylo později zkráceno na „tolary“.
Jméno „dolar“ se postupem času vyvinulo právě z tohoto zkráceného názvu „tolar“. Tento název přešel do mnoha jazyků a stal se synonymem pro spolehlivé a hodnotné stříbrné mince. Když Spojené státy americké hledaly název pro svou novou měnu, vybraly si právě „dolar“ kvůli jeho pověsti a přijetí v mezinárodním obchodu.
Tyto historické kořeny ukazují, jak se měnové názvy a hodnoty vyvinuly z praktických potřeb obchodování a důvěry ve stabilní a kvalitní mince. Libra šterlinků a dolar se staly globálními měnovými standardy, jejichž historie sahá hluboko do minulosti a je zakořeněna v důvěře v jejich kovový obsah. Tyto měny nejen přežily staletí, ale také se staly základními kameny moderního finančního systému, ovlivňujícími globální ekonomiku až do současnosti.
