100 let Dosažení severního pólu

Pamětní stříbrná mince v hodnotě 200 Kč 
Sádrový model: ak. soch. Jiří Věneček

- Další informace k této minci naleznete zde

Dnem 4. března 2009 vydává Česká národní banka do oběhu pamětní stříbrnou dvousetkorunu ke 100. výročí dosažení severního pólu polárníkem Robertem Pearym. Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole mince vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince běžné kvality mají hranu vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13 g a síla je 2,35 mm. Stejně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra odchylka nahoru 1%.

Na líci dvousetkoruny je portrét polárníka Roberta Pearyho. Na mezikruží je v neuzavřeném opisu název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“ a označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“. Mezi názvem státu a označením nominální hodnoty mince je logo Mezinárodního polárního roku. Značka České mincovny je umístněna pod portrétem polárníka. Na rubové straně dvousetkoruny je na pozadí symbolického zobrazení severního pólu arktická výprava se psy, nad níž je polární záře. Na mezikruží je neuzavřený opis „DOSAŽENÍ SEVERNÍHO PÓLU“ a letopočty „1909 - 2009“. Mezi postavou prvního polárníka a letopočty jsou umístěny iniciály autora dvousetkoruny, akademického sochaře Jiřího Věnečka, které jsou tvořeny spojenými písmeny „jv“.

Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového formátu, zhotovená na polokartónu šedomodré barvy. Mince je vyobrazena stříbrně s plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je dvojjazyčný v češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je společná.

Severní pól má zcela odlišný charakter než pól jižní. Zatímco Antarktidu tvoří pevnina obklopená vodami, severní pól neprotíná žádná pevnina, oceán je zde hluboký 4087 metrů a je pokryt ledovými krami. Od nejsevernějšího výběžku pevné země, grónského mysu Morris Jesup, je vzdálen více než 700 kilometrů.

První lidé, kteří prozkoumali kanadskou Arktidu, byli předkové dnešních Inuitů. Norové kolonizovali jižní Grónsko a v 15. a 16. století se v těchto místech pokoušeli angličtí a nizozemští mořeplavci objevit severní cestu na Dálný východ. V 90. letech 16. století objevil Willem Barents Medvědí ostrov a Špicberky a obeplul severní okraj Nové Země. Od 18. století se zkoumání Arktidy začaly průběžně věnovat ruské výpravy a snaha o dobytí severní točny pokračovala i v 19. století. Roku 1827 doputoval William Parry až na 82 stupňů a 45 minut, tedy přibližně 800 kilometrů od severního pólu. V roce 1876 se britská výprava přiblížila na 83 stupňů a 20 minut a v květnu 1895 známý polárník Fridtjof Nansen docílil 86 stupňů a 34 minut.

Nejdramatičtější souboj o dosažení nejsevernějšího bodu naší planety se strhl na počátku 20. století a jeho protagonisty se stali Robert Edward Peary a Frederick Cook. První Pearyho cestou na sever se stala v červnu 1886 průzkumná výprava na pobřeží severního Grónska. Jeho druhá expedice do Grónska se uskutečnila v roce 1891 a jejím členem byl poprvé nejen Pearyho sluha a přítel Matthew Henson, který jej později doprovázel při všech cestách, ale i budoucí sok Frederick Cook.

V devadesátých letech 19. století podnikl Peary šest výprav, během nichž si osvojil znalost arktického terénu a poznal způsob života tamějších obyvatel. Peary na svých cestách pochopil, že se polárník musí mnohé naučit od místních lidí a proto také Eskymáci vždy tvořili jádro jeho výprav. Expedice napříč Grónskem přesvědčily Pearyho, že cesta k pólu vede severně od Smithova průlivu. Výpravy však podlomily jeho zdraví - díky omrznutí přišel o všechny články prstů u nohou až na malíčky a roku 1901 se u něj objevily příznaky anémie. Touha prozkoumávat severní kraje v něm však neutuchala. V dubnu 1906 dorazil dál, než kdokoliv před ním – na 87 stupňů a 7 minut.

V létě roku 1908 na palubě lodi Roosevelt vyrazil na další cestu k pokoření severního pólu. Přezimoval u mysu Sheridan a za výchozí bod si vybral mys Columbia. Odtud vyrazil 1. března 1909 spolu se 17 Eskymáky, pěti bělochy a se svým přítelem Matthewem Hensonem. Výprava putovala na 19 saních tažených 133 psy. Po měsíci poslal Peary podpůrnou výpravu zpět a sám s Hensonem a čtyřmi Eskymáky pokračoval v cestě. 6. dubna 1909 dosáhl vysněného cíle a dobyl severní pól.

Po svém příjezdu do New Yorku 5. září oznámil Peary svůj triumf deníku New York Times. Dočkal se však trpkého překvapení. O několik dnů dříve, 1. září 1909, oznámil Frederick Cook konkurenčnímu New York Herald, že nejsevernější bod planety dobyl již 21. dubna 1908, tedy o celý rok dříve než Peary. Cookovo tvrzení dosvědčil i vysoký dánský úředník v Upernaviku v Grónsku a polárník byl dokonce přijat i dánským králem. Velké zpoždění s oznámením dobytí severní točny Cook vysvětlil tím, že cestou zpátky jeho výprava zabloudila a místo do Grónska dojela ke kanadským ostrovům. Peary takové tvrzení zcela odmítl a byl přesvědčen, že Cook na severním pólu nikdy nebyl. Cookovu důvěryhodnost podlamovala i dřívější kauza, která se obrátila v jeho neprospěch. Cook tvrdil, že jako první zlezl nejvyšší horu Ameriky, Mt. Mc Kinley. Později však vyšlo najevo, že lhal. Za Pearyho se postavila Národní zeměpisná společnost, která objevila zásadní pochyby o Cookově tvrzení. Cookovi eskymáčtí průvodci tvrdili, že se při pochodu na pól příliš nevzdálili od pevniny, ale Peary dokázal, že u pólu žádná pevná zem není. Podvýbor expertů

Americké zeměpisné společnosti vyhlásil 4. listopadu 1909 vítězem sporu Pearyho a prvenství na pólu bylo přiřknuto jemu. O půl roku později získal Peary zvláštní zlatou medaili od britské Královské zeměpisné společnosti.

Určité pochybnosti o Pearyho dosažení pólu však trvají nadále i přes jeho vítězství nad Cookem. Je však jisté, že dosáhl nejméně 89 stupňů a 57 minut severní šířky a potvrdil, že pól je obklopen ze všech stran mořem.

Prameny textu a foto:
Rosemary Burton, Cesty velkých objevů, Knižní klub, 1994
Jiří Hromádko – Velká kniha objevování Země
Bertrand Imbert – Velké polární výpravy
National Geographic – North pole expeditions