Dnem 4. března 2009 vydává Česká národní banka do oběhu pamětní
stříbrnou dvousetkorunu ke 100. výročí dosažení severního pólu polárníkem
Robertem Pearym. Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů
stříbra a 100 dílů mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a
špičkovém (proof), které se liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U
mincí špičkové kvality je pole mince vysoce leštěné a reliéf je matován,
hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince
běžné kvality mají hranu vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13
g a síla je 2,35 mm. Stejně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí
povoleny odchylky v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je
povolena odchylka nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra odchylka nahoru 1%.
Na líci dvousetkoruny je portrét polárníka Roberta Pearyho. Na
mezikruží je v neuzavřeném opisu název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“ a označení
nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“. Mezi názvem
státu a označením nominální hodnoty mince je logo Mezinárodního polárního
roku. Značka České mincovny je umístněna pod portrétem polárníka. Na
rubové straně dvousetkoruny je na pozadí symbolického zobrazení severního
pólu arktická výprava se psy, nad níž je polární záře. Na mezikruží je
neuzavřený opis „DOSAŽENÍ SEVERNÍHO PÓLU“ a letopočty „1909 - 2009“. Mezi
postavou prvního polárníka a letopočty jsou umístěny iniciály autora
dvousetkoruny, akademického sochaře Jiřího Věnečka, které jsou tvořeny
spojenými písmeny „jv“.
Ke každé minci se zdarma přikládá tzv. katalogová karta pohlednicového
formátu, zhotovená na polokartónu šedomodré barvy. Mince je vyobrazena
stříbrně s plastickým reliéfem, technikou tzv. suché pečeti. Text je
dvojjazyčný v češtině a angličtině. Karta pro obě provedení mince je
společná.
Dosažení severního pólu
Severní pól má zcela odlišný charakter než pól jižní.
Zatímco Antarktidu tvoří pevnina obklopená vodami, severní pól neprotíná
žádná pevnina, oceán je zde hluboký 4087 metrů a je pokryt ledovými krami.
Od nejsevernějšího výběžku pevné země, grónského mysu Morris Jesup, je
vzdálen více než 700 kilometrů.
První lidé, kteří prozkoumali kanadskou Arktidu, byli
předkové dnešních Inuitů. Norové kolonizovali jižní Grónsko a v 15. a 16.
století se v těchto místech pokoušeli angličtí a nizozemští mořeplavci
objevit severní cestu na Dálný východ. V 90. letech 16. století objevil
Willem Barents Medvědí ostrov a Špicberky a obeplul severní okraj Nové Země.
Od 18. století se zkoumání Arktidy začaly průběžně věnovat ruské výpravy a
snaha o dobytí severní točny pokračovala i v 19. století. Roku 1827
doputoval William Parry až na 82 stupňů a 45 minut, tedy přibližně 800
kilometrů od severního pólu. V roce 1876 se britská výprava přiblížila na 83
stupňů a 20 minut a v květnu 1895 známý polárník Fridtjof Nansen docílil 86
stupňů a 34 minut.
Nejdramatičtější souboj o dosažení nejsevernějšího bodu
naší planety se strhl na počátku 20. století a jeho protagonisty se stali
Robert Edward Peary a Frederick Cook. První Pearyho cestou na sever se stala
v červnu 1886 průzkumná výprava na pobřeží severního Grónska. Jeho druhá
expedice do Grónska se uskutečnila v roce 1891 a jejím členem byl poprvé
nejen Pearyho sluha a přítel Matthew Henson, který jej později doprovázel
při všech cestách, ale i budoucí sok Frederick Cook.
V devadesátých letech 19. století podnikl Peary šest
výprav, během nichž si osvojil znalost arktického terénu a poznal způsob
života tamějších obyvatel. Peary na svých cestách pochopil, že se polárník
musí mnohé naučit od místních lidí a proto také Eskymáci vždy tvořili jádro
jeho výprav. Expedice napříč Grónskem přesvědčily Pearyho, že cesta k pólu
vede severně od Smithova průlivu. Výpravy však podlomily jeho zdraví - díky
omrznutí přišel o všechny články prstů u nohou až na malíčky a roku 1901 se
u něj objevily příznaky anémie. Touha prozkoumávat severní kraje v něm však
neutuchala. V dubnu 1906 dorazil dál, než kdokoliv před ním – na 87 stupňů a
7 minut.
V létě roku 1908 na palubě lodi Roosevelt vyrazil na
další cestu k pokoření severního pólu. Přezimoval u mysu Sheridan a za
výchozí bod si vybral mys Columbia. Odtud vyrazil 1. března 1909 spolu se 17
Eskymáky, pěti bělochy a se svým přítelem Matthewem Hensonem. Výprava
putovala na 19 saních tažených 133 psy. Po měsíci poslal Peary podpůrnou
výpravu zpět a sám s Hensonem a čtyřmi Eskymáky pokračoval v cestě. 6. dubna
1909 dosáhl vysněného cíle a dobyl severní pól.
Po svém příjezdu do New Yorku 5. září oznámil Peary svůj
triumf deníku New York Times. Dočkal se však trpkého překvapení. O několik
dnů dříve, 1. září 1909, oznámil Frederick Cook konkurenčnímu New York
Herald, že nejsevernější bod planety dobyl již 21. dubna 1908, tedy o celý
rok dříve než Peary. Cookovo tvrzení dosvědčil i vysoký dánský úředník v
Upernaviku v Grónsku a polárník byl dokonce přijat i dánským králem. Velké
zpoždění s oznámením dobytí severní točny Cook vysvětlil tím, že cestou
zpátky jeho výprava zabloudila a místo do Grónska dojela ke kanadským
ostrovům. Peary takové tvrzení zcela odmítl a byl přesvědčen, že Cook na
severním pólu nikdy nebyl. Cookovu důvěryhodnost podlamovala i dřívější
kauza, která se obrátila v jeho neprospěch. Cook tvrdil, že jako první zlezl
nejvyšší horu Ameriky, Mt. Mc Kinley. Později však vyšlo najevo, že lhal. Za
Pearyho se postavila Národní zeměpisná společnost, která objevila zásadní
pochyby o Cookově tvrzení. Cookovi eskymáčtí průvodci tvrdili, že se při
pochodu na pól příliš nevzdálili od pevniny, ale Peary dokázal, že u pólu
žádná pevná zem není. Podvýbor expertů
Americké zeměpisné společnosti vyhlásil 4. listopadu 1909
vítězem sporu Pearyho a prvenství na pólu bylo přiřknuto jemu. O půl roku
později získal Peary zvláštní zlatou medaili od britské Královské zeměpisné
společnosti.
Určité pochybnosti o Pearyho dosažení pólu však trvají
nadále i přes jeho vítězství nad Cookem. Je však jisté, že dosáhl nejméně 89
stupňů a 57 minut severní šířky a potvrdil, že pól je obklopen ze všech
stran mořem.
Prameny textu a foto:
Rosemary Burton, Cesty velkých objevů, Knižní klub, 1994
Jiří Hromádko – Velká kniha objevování Země
Bertrand Imbert – Velké polární výpravy
National Geographic – North pole expeditions