700. výročí nástupu Jana Lucemburského na trůn, a jeho sňatek s Eliškou Přemyslovnou

Po vraždě Václava III. roku 1306 se české země ocitly v nelehké situaci. Za krále byl zvolen nepříliš schopný Rudolf, který již roku 1307 zemřel. Jeho nástupcem se stal Jindřich Korutanský, avšak ani on se jako vládce neosvědčil – nedokázal jednat s českou šlechtou, ani neměl dostatečné finanční prostředky k udržení moci. Tento stav vyústil roku 1309 v politický převrat, kdy skupina pražských a kutnohorských šlechticů zajala panské zemské úředníky v čele s Jindřichem z Lipé. Pokus o potlačení převratu nebyl Jindřich Korutanský schopen rázně vyřešit a jeho pověst tím ještě více utrpěla.

V této době si proto část české šlechty začala uvědomovat politický význam neprovdané dcery Václava II. Elišky Přemyslovny. Z podnětu mohučského arcibiskupa a bývalého českého kancléře Petra z Aspeltu vznikla mocná opozice vůči vládě Jindřicha Korutanského, jejímž cílem bylo provdat Elišku za člena lucemburské dynastie. Po složitých jednáních s lucemburským králem Jindřichem VII. bylo rozhodnuto o sňatku Elišky s jediných Jindřichovým synem, Janem.

1. září 1310 se uskutečnil ve špýrské katedrále sňatek čtrnáctiletého Jana Lucemburského s osmnáctiletou Eliškou Přemyslovnou. Následně Jan dobyl Prahu a byl Petrem z Aspeltu korunován za českého krále. Česká šlechta si ihned po Janově nástupu na trůn roku 1310 vydobyla na králi vydání inauguračního diplomu pro Čechy (a v roce 1311 pro Moravu), kterým byla vymezena některá práva a svobody a bylo určeno, že úřady a majetky mohou nabývat jen v zemi usedlí Čechové, resp. Moravané. I v následujících letech musel Jan bojovat o vedoucí pozici v čele státu s mocnými představiteli šlechty. Kromě nedostatku zkušeností mu situaci komplikoval také silný protihráč Jindřich z Lipé, který se za podpory vdovy po Václavu II. Elišky Rejčky snažil o získání převahy v zemi.

Roku 1315 byl na popud Elišky Přemyslovny Jindřich z Lipé zatknut a do nejvyšších úřadů byli povoláni členové západočeské šlechty v čele s Vilémem Zajícem z Valdeka. To však vyvolalo odboj Ronovců a Markvarticů, rodů spřízněných s Jindřichem, kteří jej po několika měsících osvobodili. Král následně odjel z Čech, což situaci ještě dále vyhrotilo. Roku 1317 došlo k další drobné válce a nešetrný vojenský zásah proti vzbouřencům málem připravil Jana o královskou korunu. Janova oslabená pozice se plně projevila při uzavření domažlického smíru roku 1318, kdy byl donucen se zavázat, že bude dodržovat zdejší zvyky a nebude udílet úřady cizincům. Domažlickými úmluvami tak byl upevněn systém dualistické vlády panovníka a šlechty, avšak zdrojem politické síly ve státě zůstávala stále především šlechta.

Ačkoliv panování krále Jana v Čechách nebylo zpočátku korunováno úspěchy, podstatně více se mu dařilo v celoevropském měřítku. Mezinárodní postavení Lucemburků i českého státu posiloval mimo jiné i úspěšnou sňatkovou politikou, kdy svého syna Václava (pozdějšího Karla) dal roku 1323 na vychování do Francie a sjednal jeho sňatek se sestrou následníka francouzského trůnu Blankou z Valois. Pozici v českých zemích si následně upevnil zejména územní expanzí, kdy roku 1322 získal do dědičné zástavy Chebsko, v letech 1319-1329 připojil Horní Lužici a roku 1335 získal Vratislav. Počátkem 30. let se mu také podařilo rozšířit své panství až do severní Itálie.

Dlouhodobou nepřítomnost Jana v českých zemích začala vnímat odpovědná skupina české šlechty jako hrozbu pro český stát a požádala proto prince Karla o návrat do vlasti. Roku 1333 se Karel navrátil a následně získal titul markraběte moravského, čímž bylo jeho postavení legalizováno. Brzy se mu podařilo získat podporu vysoké šlechty, zároveň intenzivně spolupracoval s církevními představiteli a pražským patriciátem. I v mezinárodní politice sklízel úspěchy, k čemuž mu mimo jiné pomohl i přátelský vztah k papeži Klimentovi VI. Právě přízeň papeže umožnila Karlovi prosadit povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a vymanit ho z područí mohučské diecéze.

Král Jan se mezitím dále věnoval mezinárodní politice a po vypuknutí stoleté války vystupoval po boku francouzského krále Filipa VI. Tou dobou již zcela slepý král bojoval na jeho straně i v první velké bitvě stoleté války u Kresčaku, kde padl v boji. Lucemburská dynastie poté vládla na českém trůnu až do roku 1437 a zejména v osobě Karla IV. významným způsobem ovlivnila vývoj českých zemí ve středověku.

Pramen textu: Dějiny zemí koruny české, kolektiv autorů, Paseka, 2003