Dnem 1. září 2010 vydává Česká národní banka pamětní stříbrnou dvousetkorunu k 700. výročí sňatku Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou a nástupu lucemburské dynastie na český trůn. Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole mince vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince běžné kvality mají hranu vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13 g a síla je 2,3 mm. Stejně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra odchylka nahoru 1%.
Hlavním motivem lícní strany mince je český lev ve stylizované středověké podobě na pozadí gotického dekoru tvořeného hvězdami a tečkami. Po celém obvodu dvousetkoruny je stylizovaným gotickým písmem vypsán název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“ a označení nominální hodnoty mince se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“. Značka České mincovny tvořená kompozicí písmen „Č“ a „M“ je umístěna v rámci gotického dekoru nad označením nominální hodnoty mince. Na rubu se nachází stylizovaná podoba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny při uzavření sňatku na pozadí gotického dekoru v podobě hvězd a teček. Po celém obvodu mince je opis „SŇATEK JANA LUCEMBURSKÉHO S ELIŠKOU PŘEMYSLOVNOU“ a letopočty „1310 – 2010“. Značka autora dvousetkoruny, MgA. Jakuba Vlčka, je zakomponovaná do gotického dekoru vlevo od postavy Jana Lucemburského.
Sňatek Jana Lucemburského s Eliškou
Přemyslovnou
Po vraždě Václava III. roku 1306 se
české země ocitly v nelehké situaci. Za krále byl zvolen nepříliš schopný Rudolf, který
již roku 1307 zemřel. Jeho nástupcem se stal Jindřich Korutanský, avšak ani on se jako vládce
neosvědčil – nedokázal jednat s českou šlechtou, ani neměl dostatečné finanční prostředky k
udržení moci. Tento stav vyústil roku 1309 v politický převrat, kdy skupina pražských a
kutnohorských šlechticů zajala panské zemské úředníky v čele s Jindřichem z Lipé. Pokus o
potlačení převratu nebyl Jindřich Korutanský schopen rázně vyřešit a jeho pověst tím ještě
více utrpěla.
V této době si proto část české šlechty
začala uvědomovat politický význam neprovdané dcery Václava II. Elišky
Přemyslovny. Z podnětu mohučského arcibiskupa a bývalého českého kancléře Petra z
Aspeltu vznikla mocná opozice vůči vládě Jindřicha Korutanského, jejímž cílem bylo provdat
Elišku za člena lucemburské dynastie. Po složitých jednáních s lucemburským králem
Jindřichem VII. bylo rozhodnuto o sňatku Elišky s jediných Jindřichovým synem, Janem.
1. září 1310 se uskutečnil ve špýrské
katedrále sňatek čtrnáctiletého Jana Lucemburského s osmnáctiletou Eliškou
Přemyslovnou. Následně Jan dobyl Prahu a byl Petrem z Aspeltu korunován za českého
krále. Česká šlechta si ihned po Janově nástupu na trůn roku 1310 vydobyla na králi vydání
inauguračního diplomu pro Čechy (a v roce 1311 pro Moravu), kterým byla vymezena některá
práva a svobody a bylo určeno, že úřady a majetky mohou nabývat jen v zemi usedlí Čechové,
resp. Moravané. I v následujících letech musel Jan bojovat o vedoucí pozici v čele státu s
mocnými představiteli šlechty. Kromě nedostatku zkušeností mu situaci komplikoval také
silný protihráč Jindřich z Lipé, který se za podpory vdovy po Václavu II. Elišky Rejčky
snažil o získání převahy v zemi.
Roku 1315 byl na popud Elišky
Přemyslovny Jindřich z Lipé zatknut a do nejvyšších úřadů byli povoláni členové západočeské
šlechty v čele s Vilémem Zajícem z Valdeka. To však vyvolalo odboj Ronovců a
Markvarticů, rodů spřízněných s Jindřichem, kteří jej po několika měsících osvobodili. Král
následně odjel z Čech, což situaci ještě dále vyhrotilo. Roku 1317 došlo k další drobné válce a
nešetrný vojenský zásah proti vzbouřencům málem připravil Jana o královskou korunu.
Janova oslabená pozice se plně projevila při uzavření domažlického smíru roku 1318, kdy byl
donucen se zavázat, že bude dodržovat zdejší zvyky a nebude udílet úřady cizincům.
Domažlickými úmluvami tak byl upevněn systém dualistické vlády panovníka a šlechty, avšak zdrojem
politické síly ve státě zůstávala stále především šlechta.
Ačkoliv panování krále Jana v Čechách
nebylo zpočátku korunováno úspěchy, podstatně více se mu dařilo v
celoevropském měřítku. Mezinárodní postavení Lucemburků i českého státu posiloval mimo jiné i
úspěšnou sňatkovou politikou, kdy svého syna Václava (pozdějšího Karla) dal roku 1323 na
vychování do Francie a sjednal jeho sňatek se sestrou následníka francouzského trůnu Blankou z
Valois. Pozici v českých zemích si následně upevnil zejména územní expanzí, kdy roku
1322 získal do dědičné zástavy Chebsko, v letech 1319-1329 připojil Horní Lužici a roku
1335 získal Vratislav. Počátkem 30. let se mu také podařilo rozšířit své panství až do
severní Itálie.
Dlouhodobou nepřítomnost Jana v českých
zemích začala vnímat odpovědná skupina české šlechty jako hrozbu pro český stát
a požádala proto prince Karla o návrat do vlasti. Roku 1333 se Karel navrátil a následně
získal titul markraběte moravského, čímž bylo jeho postavení legalizováno. Brzy se mu
podařilo získat podporu vysoké šlechty, zároveň intenzivně spolupracoval s církevními
představiteli a pražským patriciátem. I v mezinárodní politice sklízel úspěchy, k čemuž mu mimo jiné pomohl
i přátelský vztah k papeži Klimentovi VI. Právě přízeň
papeže umožnila Karlovi prosadit povýšení pražského
biskupství na arcibiskupství a vymanit ho z područí
mohučské diecéze.
Král Jan se mezitím dále věnoval mezinárodní politice a po
vypuknutí stoleté války vystupoval po boku francouzského krále Filipa VI.
Tou dobou již zcela slepý král bojoval na jeho straně i v první velké
bitvě stoleté války u Kresčaku, kde padl v boji. Lucemburská dynastie poté
vládla na českém trůnu až do roku 1437 a zejména v osobě Karla IV.
významným způsobem ovlivnila vývoj českých zemí ve středověku.
Pramen
textu: Dějiny zemí koruny
české, kolektiv autorů, Paseka, 2003
...