ČASOPIS MINCE A BANKOVKY Jediný v Čechách a na Slovensku. Získáte exkluzivně pouze u nás.
Dvacetikoruna s portrétem Přemysla Otakara I.
Ikonografie našich papírových platidel je od dob první republiky dána mnoha vžitými zvyky
a tradicemi.
Díku tomu si tak dnes jen málo kdo dokáže představit, že by stokoruna nebyla
zelená či padesátikoruna nenesla červenou barvu. Stejně tak jako v ostatních zemích jsou
i u nás nejčastějším námětem významné osobnosti naší historie. Jednou z nich je i první
dědičný král z rodu Přemyslovců, Přemysl Otakar I.
Přemysl Otakar I. se narodil roku 11551 jako syn českého krále Vladislava II. Nad českým knížectvím se poprvé se ujal vlády v roce 1192, když násilím svrhl již dříve zvoleného knížete Václava II. Tato jeho první vláda však neměla dlouhého trvání. Poté co se zapojil do spiknutí proti císaři, ho císař už následující rok sesadil. Přemysl byl tak nucen až do roku 1197 pobývat ve vyhnanství. Po smrti nového knížete Jindřicha Břetislava se po druhé ujímá vlády, s čímž však nesouhlasí česká šlechta a namísto něj si volí Přemyslova mladšího bratra Vladislava. Ten se po šesti měsících s Přemyslem smíří a dobrovolně se vzdává trůnu v jeho prospěch. Za Přemyslovy vlády dochází k nevídanému rozmachu českých zemí. Dochází k osídlení pohraničních území, rozvijí se řemeslnictví, obchod a především těžba stříbra. Jako politik si počínal velice obratně. Výrazně upevnil svou moc a jednotu2
českého státu, v jehož rámci se konstituovalo i moravské markrabství. Posílil královské úřady, zrušil Břetislavův nástupnický řád a zavedl princip primogenitury. V zahraniční politice byl rovněž i schopným diplomatem. To se ukázalo už krátce po jeho nástupu, když se zapojil do bojů o císařský trůn. Po smrti římského císaře se o uvolněný post strhl litý boj, ve kterém se postavil na stranu Filipa Švábského. Ten ho za věrné služby na podzim 1198 korunuje českým králem s právem dědičného titulu i pro jeho potomky. Roku 1212 papež i většina říšských knížat začíná podporovat jako budoucího římského císaře sicilského krále Fridricha. Přemysl byl jeden z prvních, kteří ho uznali, díky čemuž mu císař 26. září 1212 udělil za věrné služby Zlatou bulu Sicilskou. Zlatá bula sicilská byla po dlouhá léta základním dokumentem státoprávního postavení Čech. Panovníkovi přiznávala nejen post jednoho z kurfiřtů, ale také nezávislost a svrchovanost nad českým královstvím, integritu jeho území, potvrzovala dědičný královský titul a právo domácí volby panovníka. Naopak vůči římskému císaři vymezovala jen minimální povinnosti. Všechna tato privilegia se Přemyslovi podařilo udržet po celou dobu jeho vlády a předat je svému
synovi a nástupci Václavu I., kterého nechal korunovat ještě za svého života. Zemřel 15. prosince 1230.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012
VZÁCNÝ PENÍZ ke korunovaci Maximiliana II. na českého krále
Král Ferdinand I. stanovil v závěti z 25. února 1554 rozdělení svých zemí mezi své tři syny.
Maximilian jako prvorozený dostal do držení podunajské Rakousko tj. Dolní a Horní Rakousy, království české a uherské. Kromě toho byl určen jako nástupce římské císařské koruny. Prostřední Ferdinand získal Tyroly a nejmladšímu Karlovi připadla vnitrorakouská hrabství Korutany, Štýrsko a Kraňsko. Tím se v rakouské linii habsburského rodu vytvořily tři větve – rakouská, tyrolská a štýrská.
Maximilian se narodil 1. srpna 1527 ve Vídni jako syn rakouského arcivévody, českého krále Ferdinanda (pozdější císař Ferdinand I.)1 a jeho manželky Anny Jagellonské.2 Mládí strávil v tyrolském Innsbrucku, kde také studoval. Dostalo se mu důkladného vzdělání. Mezi jeho učiteli byli významní humanisté, jako například Caspar Ursinus Velius a Georg Tannstetter. Podobně jako jiní členové panovnické rodiny i Maximilian se učil celé řadě jazyků. Vedle němčiny to byla francouzština, španělština, italština, čeština, maďarština a latina. K jeho učitelům krátce patřil i Wolfgang Schiefer (tajný luterán, a proto byl brzy propuštěn), který Maximilianovi údajně jako první přiblížil myšlenky protestantismu. Sympatie k této konfesi3 tak utvářely charakter mladého arcivévody. Poměrně brzy, již v roce 1543, vstoupil do kontaktu s protestantským kurfiřtem Augustem Saským, což habsburský dům dost nelibě nesl. Měl být proto co nejdříve izolován od protestantského vlivu, a tak když mu bylo
sedmnáct let, vzal ho sebou jeho strýc Karel V. do Španělska a v roce 1548 ho oženil se svou dcerou Marií, infantkou španělskou.4 Sňatek měl jednak upevnit svazek mezi španělskou a rakouskou linií rodu, jednak byl zamýšlen i jako pokus o převýchovu a přivedení arcivévody na katolickou víru. Ale ani pobyt na španělském dvoře Karla V. jeho katolicismus příliš neposílil.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
