Heraldika na mincích a medailích (1) Zrození heraldiky na bitevním poli
Už odedávna se na mincích a medailích uplatňovaly erby. Jejich reliéfy skrývají historické příběhy a jsou často také miniaturními uměleckými díly.
Cestu do tohoto magického světa nám umožní paralelní využívání poznatků z obecných dějin, heraldiky, numismatiky a dějin umění.
Saracéni zmizeli za obzorem a bylo po boji. Velitel křižáckého oddílu přehlédl bojiště a musel souhlasit se svým zástupcem. Na jejich straně bylo opravdu méně padlých než jindy. Tentokrát se nestalo, že v zápalu boje a při zhoršené viditelnosti, bojovali křižáci omylem jeden s druhým. Ta znamení namalovaná na štítech se opravdu osvědčila.
Scéna, kterou jsme si evokovali, se mohla odehrát někdy v průběhu druhé křížové výpravy v letech 1148–1149. Nejspíš právě na ní, z ryze praktické potřeby rozlišit, si začali křesťanští rytíři malovat na štíty jednoduchá a výrazná znamení. Někteří západoevropští baroni si tenhle zvyk možná přivezli už ze své domoviny. Naplno se však rozvinul až v boji s „nevěřícími“. Symbolické obrazy na štítech přitom nepředstavovaly nějakou novinku. Byly známy už dávno a měly různé poslání. Od dekorace, přes snahu dezorientovat a zastrašit protivníka, až po symbolické zajištění podpory vyšších sil. Něco z toho sdíleli i křižáci, ale hlavní motivace byla jiná. Stálé zlepšování zbroje vyvinulo novou konstrukci přilby, která zcela kryla hlavu. Bojovník v kompletní zbroji se tak stal anonymním a potřeba rozlišit v boji spojence od nepřítele byla náhle životně důležitá.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
Heraldika na mincícha medailích (7)
Baroko – dynamické, komplikované, reprezentativní
Pozdně renesanční erby jsou proti předchozím složitější, jak svým heraldickým scénářem, tak výtvarnou formou. Nový sloh, baroko, měl ale ještě prohloubit a dovršit vývoj v tomto směru. Na sdělnost heraldiky tedy čekala zatěžkávací zkouška. Zároveň se stupňovala expresivita barokních erbů, jak v plasticitě, tak v liniích.
Na rozlehlém staveništi paláce, kterému padla za oběť řada malostranských domů, se v létě roku 1624 radili dva muži. Zedníci a políři je opatrně obcházeli. Dobře věděli, že jednomu z nich, Albrechtu z Valdštejna, není radno zkřížit cestu. Ten se ale zcela věnoval svému společníkovi, což byl f lorentský architekt Giovanni Battista Pieroni. Vévoda se k němu choval s neobv yklým respektem, nikoli však bez důvodu. Ital mu přinášel stavební novinky ze své vlasti a Valdštejn toužil, aby jeho sídlo bylo působivé po všech stránkách. Dnes už víme, že jejich spolupráce byla plodná. Sala terrena v palácové zahradě je toho dokladem a Valdštejnský palác je jednou ze staveb stojících na samém počátku barokního slohu v naší zemi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2015.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
