POKLADY LATINSKÉ AMERIKY
Cesta k nezávislosti Nové Granady a Gran Colombia 1821–1830
Španělské državy v Americe byly tvořeny dvěma místokrálovstvími. V Severní a Střední Americe to bylo Nové Španělsko a v Jižní Americe místokrálovství Peru. Z něho se roku 1717 vyčlenilo třetí místokrálovství Nová Granada rozkládající se na území dnešního Ekvádoru, Kolumbie, Panamy, Venezuely, severovýchodní části Peru, západní části Guyany a severní části Brazílie. 1776 pak přibylo čtvrté místokrálovství La Plata se sídlem v Buenos Aires jehož součástí byla území Argentiny, Uruguaye, Paraguaye a Bolívie.
Války za nezávislost
K rozpadu španělského impéria v Americe přispěly napoleonské války. Francouzská invaze na Iberský poloostrov, útěk portugalské královské rodiny do Brazílie 1807 a okolnosti doprovázející abdikaci španělských monarchů Karla IV. a Ferdinanda VII. na jaře 1808 zažehly ve španělské Americe vlnu povstání. Začaly vznikat junty, které měly zabezpečit nezávislost jednotliv ých regionů na Francii. Úspěšné byly v Nové Granadě (Kolumbie), Venezuele, Chile a Río de la Plata (Argentina).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2019.
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
